OBSAH A NÁVAZNOSTI VÝUKY NA ÚHSL
Témata výuky:
- Psychofyzické (psychosomatické) vztahy z hlediska psychologie
- Primární, sekundární a terciální prevence poruch zdraví z hlediska psychologie (součást biopsychosociálního paradigmatu medicíny)
- Vztah pacient (a jeho rodina) – lékař (i ostatní zdravotníci) s akcentem na psychologickou, etickou a kulturní dimenzi vztahu
Návaznosti:
Humanitní obory (etika, psychologie, psychoterapie) dnes nalézají uplatnění v lékařských vědách v rámci biopsychosociálního paradigmatu medicíny, obohacené o duchovní, kulturní a ekologickou dimenzi.
Za příklad návazností uvádím: dějiny lékařství (např. filozofické hledisko), endokrinologie (např. psychoneuroendokrinologie), farmakologie (např.etika klinického výzkumu, psychofarmakologie), fyziologie (např.psychofyziologie, psychobiologická koncepce stresu), genetika (např.etické a filozofické otázky), gynekologie (např.obtížně ošetřitelné pacientky), chirurgické obory a transplantační medicína (např.psychologická péče), imunologie (např.psychoneuroimunologie), interní obory (např.psychosomatika, psychoonkologie), kožní lékařství (např.psychosomatika), neurologie (např.neuropsychologie), pediatrie (např. ontogeneze lidské psychiky, rodina), psychiatrie (např. psychopatologie), rehabilitační lékařství (např.adaptace na změnu tělesného schématu, motivace), sociální lékařství a veřejné zdravotnictví (např. rodina, rizikové skupiny obyvatel), stomatologie (např. úzkost a strach), atd.
Pro přiblížení vyučovaných předmětů ÚHSL uvádím jejich stručnou náplň, hlavní návaznosti a cíle výuky.
Lékařská etika a filozofie medicíny
Cílem předmětu lékařská etika a filozofie medicíny je, aby student medicíny získal schopnost samostatně myslet hodnoty i hodnotové souvislosti prolínající veškerou klinickou prací a vztahovat je skrze souzení ke konkrétním případům. Takovéto myšlení je ovšem zacházením s abstraktními entitami a to je možné leda díky pojmům; pojmy vyjadřující hodnotovou stránku života ve svém dějinném pohybu a dosažené přesnosti jsou tudíž tím, co by měl budoucí lékař během kurzu pochopit. Souběžně s tím je žádoucí cvičit v diskusi způsob vedení argumentace o praktických otázkách podle obecně logických pravidel tak, jak je to od počátku ve filosofii a na jiných lékařských fakultách ve vyspělých společnostech zvykem. Probírána je též hermeneutika coby nauka o rozumění, poněvadž toto je osou vztahu lékaře ke každému pacientovi bez rozdílů. Důraz se klade na kategorii autonomie tkvící v pozadí práv pacienta a též na klasická pravidla hippokratovské přísahy; těžištěm je pak informovaný konsensus coby conditio sine qua non veškerého léčení i bádání. Odkazy jsou při tom činěny k mezinárodním závazným dokumentům a kodexům i českým zákonům. Kromě těchto předpokladů se ovšem učitelé etiky úzkostlivě vyhýbají každé indoktrinaci s tím, že záměrem je, aby si student našel k hodnotám svůj vlastní vztah.
Vlastní aplikace se pak týká etických otázek počátku a konce života i některých dalších oblastí, od transplantací přes experiment na člověku až po alokaci vzácných zdrojů. Kromě toho jsou do kurzu zařazeny též otázky poněkud obecnějšího rázu, totiž pojem zdraví coby hodnota v medicíně zcela základní, vztah mysli a těla a smysl bolesti.
Z uvedeného vymezení vyplývá, že učitelé lékařské etiky nemají ambici změnit morálku či přímo charakter svých žáků: prostě to není v jejich kompetenci a silách, ačkoliv osobní příklad nelze nikdy zcela pominout. Oním osobním působením se ovšem nikterak neliší od všech dalších učitelů, hlavně pak v klinických oborech. Tento bod si žádá zdůraznění: známka z etiky není známkou z mravů.
Takto vymezená lékařská etika pak přímo implikuje vazby k oborům dalším: předně k psychoterapii v tom, že s ní sdílí zájem o vůli včetně jejího zakotvení ve frontálních lalocích mozku. Tím je dána též příbuznost s psychiatrií a neurologií čili i vhodnost zařazení do modulu s těmito společného. Dále pak má lékařská etika ze své povahy těsný vztah k oborům: dějiny lékařství, veřejné zdravotnictví a z klinických předmětů hlavně interna, intenzivní medicína, genetika, chirurgie, gynekologie, onkologie, farmakologie (klinický výzkum) a transplantační medicína.
Lékařská psychologie a psychoterapie
Výuka má za cíl: uvést studenty do oborů lékařské psychologie a
psychoterapie, osvojit si základy psychologického myšlení, získat nejdůležitější
psychohygienické a sociální dovednosti, které jsou nacvičovány v podobě
konkrétních aplikací v medicíně. Jedná se o formu praktických nácviků
jednotlivých typů komunikace lékaře a pacienta (první kontakt s pacientem,
diagnostický, anamnestický rozhovor, základy krizové intervence, sdělování
nepříznivých zpráv, psychologické vedení
pacienta před a při provádění lékařských úkonů, psychologické ovlivnění
bolesti apod.)
Dalším cílem je seznámit studenty s psychologickými prostředky používanými
v jednotlivých psychoterapeutických školách a to nejen teoretickou, ale i
sebezkušenostní formou. Důraz je přitom dán na
porozumění hlavním principům léčby psychologickými prostředky a indikaci pacientů
pro konkrétní formy psychoterapie.
Výuka svým obsahem obohacuje biomedicínské obory v rámci paradigmatu biopsychosociálního pohledu na člověka právě o psychosociální dimenzi. V klinické praxi pomůže vysvětlit principy psychosomatických onemocnění a psychologického působení v návaznosti na imunologii, endokrinologii a další obory. Seznamuje s vývojovou psychologií, jejíž znalost je důležitá pro pochopení psychiky dítěte v návaznosti na studium pediatrie. V návaznosti na klinické obory (zejména psychiatrii) jsou zde studenti seznamováni s aplikací psychologických prostředků na poruchy zdraví formou psychoterapie.